Kapesníček

Na dně mého šuplíčku s prádlem, vedle marseilleského mýdla, leží složený dámský kapesníček.
Né, není můj.
Jsem žena moderní, matka čtyř dětí, látkové kapesníčky dávno nevedu.
Je to vzpomínka na maminku.
To ona, která mnoho věcí v domácnosti taky nezvládala tak, jak chtěla,
vždycky úzkostně a pečlivě dbala na to,
aby jako správná dáma,
měla vždy při sobě čisté, pečlivě vyžehlené, látkové kapesníčky.
Tento mi nejspíš někdy půjčila a já ho už nikdy nevrátila...
Blíží se jaro a já, osm let po maminčině smrti, konečně mám odvahu vytáhnout na světlo, ze své skříně na kabáty,
maminčino černé sako.
🖤
Vidím ji v něm, jak chodí na koncerty filharmonie, jak v něm naposledy slaví v kruhu rodiny své sedmdesáté narozeniny.
Neměla jsem sílu tohle krásné černé sako po maminčině smrti vyhodit
a i teď, po dalších osmi letech, je pro mne zvláštní je brát do ruky...
Možná by měla maminka radost, kdybych ho nosila.
Vždycky jsem si jako holka půjčovala její oblečení, bavilo ji to.
Samozřejmě, že ho musím vyprat a, když je krásně čisté a voňavé, ho pečlivě pověsit, aby uschlo.
Rovnám ho na ramínku,
v cípu je nějaká boule.
Kapsy jsou prázdné.
Pak ale najednou cítím,
že je v kapse malá díra.
Vloudím se dlouhými prsty do ní a...
vytáhnu dojemné, mokré,
na malinké čtverečky složené,
novotou zářící,
dva maminčiny kapesníčky...
Ach, maminko...
Čas nejen, že hojí rány,
v dětství utržené.
Mění i naše perspektivy,
naše vidění, naše chápání.
Naše soucítění a odpuštění.
Tečou mi slzy, které si utírám dlaní.
" Ty nemáš, děvče, kapesník?
Na, tu máš..."