Matějská pouť, co nebyla

Tedy, ona tehdy byla, ale my si jí moc neužili. 

Bylo 24. února 1984 a my byli se třídou v Praze na maturitním zájezdě, né kvůli nějaké pověstné Matějské pouti.

Přesto to datum už v životě nezapomenu. 

Ten večer, cestou z nádraží domů, se mi můj spolužák a kamarád vyznal z lásky ke mně a poprvé jsme se objali. 

Dva devatenáctiletí maturanti. 

Letos je to 40 LET. 

Kdybychom jen ten večer tušili, co přinese těch dalších 40 let:

Za 1 rok jsme už byli měsíc manželé. 

Za 10 let už jsme měli 4 děti.

Za 20 let už jsme spolu nechtěli dál žít. 

Za 40 let... už je tu jen jeden z nás. 

Za dalších 40 let...

Jak je to dobře, že neznáme naši budoucnost předem!!

Né, neříkejte mi, že "VŠECHNO se děje TEĎ". 

Já tomu nerozumím. 

(A nezkoušejte mi to hlavně vysvětlit.) 

Já vidím ty dva mladé hubeňoučké maturanty, jak se objímají na Náměstí Rudé armády, jako by to bylo včera, 

ale ne, není to TEĎ. 

Ano, žiju "teď a tady", jak umím nejlíp. To ano.

Protože:

"Ze všech těch vašich příběhů, dramat a tragédií, zůstane jen jediná věc: 

Malinká pomlčka, mezi datem vašeho narození a datem vašeho úmrtí." 

To říká Eckhart Tolle a já vím, že JE TO TAK.